Útočiště
Většina písní z této desky byla před listopadem 1989 nahrána v tajném studiu Svetielko, jež se na- cházelo v bratislavském Děvíně, nad soutokem Dunaje a Moravy. Po revoluci pokračovali Daniel Raus a Petr Michoňek v nahrávání ve Studiu V.
Deska začíná autentickými zvuky z listopadu 1989 a je částečně reflexí tehdejšího dění (úvodní píseň Ještě to není ono). Autorem textů a hudby je Daniel Raus, aranžmá a nejrůznější zvuky obstaral Petr Michoněk. Ten je také autorem kompozic Flašinetář II a Ykám édur, což je pozpátku puštěná část písně Rudé máky.
Desku a CD vydalo v roce 1991 dnes již neexistující vydavatelství Poltón. Nahrávka se neprodává, jde už pouze o sběratelskou raritu. Autorem obrazu na obalu je Miro Pogran, který po mnoha letech ilustroval knihy biblické poezie v přebásnění Daniela Rause.
Obsazení:
Daniel Raus – zpěv, kytara
Petr Michoněk – cello
Písně:
Ještě to není ono
Šedé město
Rudé máky
Příšera
Flašinetář
Flašinetář II
Tváře, vteřiny a vítr
Král a poustevník
Útočiště
Píseň pro lidi z hlíny
Ukolébafka
Ykám édur
Texty:
JEŠTĚ TO NENÍ ONO
ještě to není ono
ještě to není ono
ještě není modrá, jak má bejt modrá
a není zelená, jak má bejt zelená
a není žlutá, jak má bejt žlutá
a není černá, jak má bejt černá
ještě to není ono
ještě to není ono
ještě není slon, jako má bejt slon
a není žirafa, jako má bejt žirafa
ještě není laň, jako má bejt laň
a není ryba, jako má bejt ryba
ještě to není ono
ještě to není ono
ještě není nebe úplně čistý
a ještě lampy úplně nesvítěj
ještě to s náma není tak jistý
a ještě nejsme to, co můžem bejt
a ještě nejsme to, co můžem bejt
a ještě nejsme to, co můžem bejt
ještě to není ono
ještě to není ono
ŠEDÉ MĚSTO
šedé město, ulice a proudy lidí jdou
a nikdo nezůstane chvíli stát
kdosi je však obtěžuje s divnou otázkou
kterou sami sebe báli by se ptát
někde tady blízko někdo musel zpívat
neviděli jste, kam zmizel
kam moh jít
jak o lásce a o svobodě tiše zpíval
někde tady musí přece být
lidé krčí rameny, leč taky se jim zdá
že slyšeli tu blízko něco znít
jako by se probudila touha ukrytá
jako kdyby něco vzalo jejich klid
někde tady blízko někdo musel zpívat...
prohledali ulici a domy opodál
a zvonili všem lidem u dveří
každý tvrdil s jistotou, že blízko někdo hrál
snad ho najdou ještě než se sešeří
někde tady blízko někdo musel zpívat...
tma pomalu padá, lidé hledají tím víc
a dá se říct, že zastavil se čas
pravda je, že nenalezli zatím vůbec nic
tu píseň slyšel ale možná někdo z vás
někde tady blízko někdo musel zpívat...
RUDÉ MÁKY
včera jsem se díval na popel nejzvláštnějšího člověka
kterého jsem tady potkal
v životě všechno rozdal a potom zemřel při první písni
kostelních zvonů
a vítr foukal
a roznášel popel lidem do vlasů
a černá urna ukrývala přede mnou tajemství
rudých máků
v noci jsem seděl za volantem a díval se do plamenů hranic
na polních cestách
kapky deště padaly a tříštily se o skla nočních, lidských
útěků
světla mě potkávala
a svítila mi do očí
a já si říkal
každé z nich ukrývá přede mnou tajemství
rudých máků
ptal jsem se trávy, ptal jsem se kůry a kořenů mlčících
vznešených stromů
ptal jsem se lidí, kteří tudy prošli před nejmíň
stovkami let
všichni se smáli: ty se chceš ptát
a vlastně vůbec nevíš na co
a tehdy jsem pocítil
že to, co nevím je tajemství
rudých máků
Bože, když všichni mlčí a svítí mi do očí
odpověz mi tedy ty
dokud kapky nočního deště padají a tříští se o skla
návratů
proč vítr fouká a roznáší popel lidem
do vlasů
a proč ta černá urna ukrývá
přede mnou tajemství
rudých máků
PŘÍŠERA
černá příšera běží za mnou v černým plášti
s černou kapucou a černým límcem
a směje se mi černým přečerným smíchem
cejtím ji za sebou, ty černý rukavice
a černý boty a černý šlápoty
a černej, přečernej dech
a já utíkám těma temnejma uličkama
a já utíkám těma zapadlejma uličkama
a já utíkám těma křivolakejma uličkama
abych se jí zbavil
abych se jí jednou provždycky, nadobro zbavil
už jste někdy utíkali těma opuštěnejma uličkama
už jste někdy utíkali těma kamennejma uličkama
černá příšera běží za mnou v černým plášti
s černou kapucou a černým límcem
a směje se mi černým přečerným smíchem
cejtím ji za sebou, ty černý rukavice
a černý boty a černý šlápoty
a černej, přečernej dech
a já utíkám nahoru po schodech
a já utíkám nahoru po schodech a držím se přitom zábradlí
a já utíkám nahoru po schodech
a držím se zábradlí
a já utíkám nahorunahorunahoru po schodech
a držím se zábradlí
noci, proč jsi tak tajemná
a lidi, proč jste tak daleko
stromy, proč na mě padáte
proč na mě padáte
cesto, proč jsi tak klikatá
a proč jsi tak nekonečná
příšero, proč za mnou běžíš
proč za mnou běžíš
tak jsme doběhli až blízko k lesu
kde se ten viadukt zvedá nad silnici
tak nízko nad silnici
tak hrůzně nad silnici
a já utíkám nahoru po schodech
a já utíkám nahoru po schodech a držím se přitom zábradlí
a já utíkám nahoru po schodech
a držím se zábradlí
a já utíkám nahorunahorunahoru po schodech
a držím se zábradlí
ale ta příšera mě nakonec dostihla
chytila mě zezadu za krk
svejma studenejma rukama
zezadu za krk
ta příšera mě nakonec dostihla
a já cejtil její sevření
jako kupy ostnatýho drátu
jako kupy drátu
tak jsem se otočil, ať se na ni podívám
ať se na ni aspoň podívám
a najednou s hrůzou zjišťuju
já s hrůzou zjišťuju
že ta příšera se někomu nápadně podobá
snad ta příšera nakonec ke všemu
snad ta příšera nakonec ke všemu
nakonec ke všemu
nakonec ke všemu
nakonec ke všemu
nebudu
já
FLAŠINETÁŘ
zavěšené fangle
na tvrďáku z flašinetových dálek
láska na klopě soudí
že jednou objeví všelék
úsměv na očích
a dole na fraku povděk
díry na botách
a stále kratší dech pro věk
a klika ta se točí jak ten svět
klika ta se točí jak ten svět
zase ráno vzbudí
myšlenky co studí
do kola osudí
dá
TVÁŘE, VTEŘINY A VÍTR
svítá a po našich tvářích se pomalu prochází den
ptáci letí jak vteřiny neznámo kam
ten co padá se nikdy víc nevrátí
jako včerejší stín
to, co bylo
je navěky pryč
spolu s ním
svítá a po našich tvářích se pomalu prochází čas
slavnost ticha a naděje nutí nás žít
jako kdysi
nám koloběh naděje
pomáhá všechno dát
jako kdysi
dnes nevíme, co se má dít
vítr mává a na pozdrav posílá
kytici listí jak snů
kamsi spěchá a nikdo mu nebrání jít
jako včera
se opojil svobodou a trochu se potácí
jako včera
se směje nám všem do očí
svítá a po našich tvářích se pomalu prochází den
ptáci letí jak vteřiny neznámo kam
naše víra je provází
poutníky
na břehy jejich dní
břehy času
kde nikdy se víc nesetmí
KRÁL A POUSTEVNÍK
volá král na poustevníka
starče, přistup o krok blíž
hledám bájný poklad věků
řekni mi, co ty o něm víš
stařec v údivu jen stojí
nad tím leskem bohatství
ale z korun stromů ozývá se
ptačí štěbotání
milý králi, tenhle poklad kdo má
ten ho v sobě nosí, v srdci skrývá
a ten druhý musí putovat dál
směrem k devateru řek a skal
zbraně řinčí, vozy stojí
králův hlas je ohně dým
starče, řekni kterou cestou dát se
štědře se odměním
všechny oči hledí dolů
kde má poustevník svou skrýš
ale z korun stromů šepot listí
snáší se níž a níž
milý králi, tenhle poklad kdo má
ten ho v sobě nosí, v srdci skrývá
a ten druhý musí putovat dál
směrem k devateru řek a skal
už se šeří, padá soumrak
král rozjel zase v dál
směrem k devateru řek a strání
za sluncem pospíchal
poustevník jen za ním hledí
jak by mu chtěl něco říct
a zatím v lese stromy šeptají si
do tmy více a víc
milý králi, tenhle poklad kdo má
ten ho v sobě nosí, v srdci skrývá
a ten druhý musí putovat dál
směrem k devateru řek a skal
ÚTOČIŠTĚ
mrakodrapy, vypínající se vzhůru k nebi
stovky oken, zářících tiše do tmy
za každým z nich ukrytej maličkej vzdálenej svět
komíny, chrlící svou každodenní touhu
po někom, kdo by pochopil
tu jejich věčnou samotu
touhu po někom
včera jsem si řek
že z toho všeho dnes ráno vstanu
a studenou vodou
si umeju tvář
lidi, nosící kufry sem a zase zpátky
lidi, bloudící po náměstí pořád dokola
lidi, polykající bílý tabletky ještě za tmy
lidi, odhazující noviny do žlutejch košů
roky čekající na svoji šťastnou zprávu
která má přijít
přede mnou jsou kusy zářivýho, žlutýho slunce
plátky měsíce, nakrájený pěkně natenko
měkkej koberec, posypanej tisícem hvězd
skrčená kaplička, otevřená dvakrát tejdně
motory města běží ve svým denním rytmu
auta se ženou po vyhrazenejch cestách
a lidi nakupujou, co se vůbec dá ještě koupit
někdo na ulici křičí svoji pravdu
a okna se před ním zavírají
stejně jako dveře
stejně jako dveře
včera jsem si řek
že z toho všeho dnes ráno vstanu
a studenou vodou
si umeju tvář
reklamy ve výlohách ukazují svoje tváře
nepijte nic jinýho, než naši limonádu
a nekupujte nic jinýho, než naše podkovy pro štěstí
šoféři se baví na konečné stanici
a turisti si mezitím vyměňují svoje adresy
asi na rozloučenou
přede mnou jsou kusy zářivýho, žlutýho slunce
plátky měsíce, nakrájený pěkně natenko
měkkej koberec, posypanej tisícem hvězd
skrčená kaplička, otevřená dvakrát tejdně
ty jsi řekla, už to tady asi nevydržím
pojďme někam daleko hledat svoji perlu
svůj úkryt před bouří pod věčným světlem
a já jsem se podíval zase někam mimo
a uviděl jsem kraj světa někde daleko na obzoru
byl to jen pocit
před námi jsou kusy zářivýho, žlutýho slunce
plátky měsíce, nakrájený pěkně natenko
měkkej koberec, posypanej tisícem hvězd
skrčená kaplička, otevřená dvakrát tejdně
PÍSEŇ PRO LIDI Z HLÍNY
svítí slunce na pláně
za mořem dálným
přenesmírným
svítí z nebeské výšky
všem lidem z hlíny
utrápeným
svítí dolů na tváře
hledících vzhůru
doufajících
svítí
RŮŽOVÁ UKOLÉBAFKA
růžovou barvou
namaluj svět
růžovou barvou
z něj cestu zpět
zelenou barvou
namaluj den
zelenou barvou
z něj cestu ven
a modrou barvou
domaluj nebe
a modrou barvou
přimaluj sebe
© Daniel Raus