Časy se mění, vládcové též
ZAČÁTEK PŘEDCHOZÍ SCÉNA DALŠÍ SCÉNA
Quirinius se dostal po dlouhé cestě do Jeruzaléma, kde nemá problém se dorozumět. Přichází ke králi Herodovi, aby mu osobně odevzdal dopis od císaře Augusta. Herodes okázale sedí na trůnu, s čímž mírně kontrastuje jeho podbízivost. Quirinius se chová distingovaně, ale odměřeně a chladně. Je si vědom svého úkolu a postavení. Herodes trpí neustálými bolestmi, jen při záchvatech emocí na ně zapomene. Vrací se zašlých do vzpomínek, ovšem vykresluje vlastní, zjevně nereálnou verzi událostí a postav. Quirinia chce přesvědčit o tom, že bez něj by byli Římané v Judeji ve velkých těžkostech. Když se podřekne (že už dal svého nejstaršího syna zabít), Quirinius nereaguje, ačkoli mu to neunikne. Herodes se krátce přestane ovládat při čtení Augustova dopisu, rychle se ale přinutí ke klidu a zuřivosti dá průchod až po odchodu Quirinia.
Herodes (s mírnou přetvářkou):
drahý Quirinie
neumíš si představit, jak rád tě vidím
těší mě, že jsi v plném zdraví a plné síle
Quirinius (o poznání chladněji):
buď zdráv, ctěný Herode
i já tě rád vidím
nesu poselství od císaře Augusta
Herodes:
ach, Augustus
jak často a rád na něj vzpomínám
na hrudi nosí znamení hvězd
byl jsi chlapec, když jsem se mu stal oporou
pravda, jmenoval se tehdy ještě Octavian
a tady na východě byl zmatek nad zmatek
Kleopatra napáchala tolik škody
ale časy se mění, vládcové též
mimochodem, snažila se svádět i mě
ale kdepak, držel jsem si ji od těla
a jak potom dopadla...
Quirinius (nevěří Herodově historce):
byl jsem tehdy skutečně chlapec
nyní ale přicházím s posláním
zde je Augustovo osobní poselství
a rád dohlédnu na soupis lidu
(Podává Herodovi svitek s pečetí).
Herodes:
soupis lidu jsem nařídil
beru tím na sebe těžké břemeno
nikdo v Římě netuší, co to tady znamená
Židé chápou soupis jako zločin proti Bohu
víš přece, že jejich víra je divná
mají jednoho Boha a neklaní se sochám
ani kdyby to měla být socha samotného Augusta
nebo moje...
Quirinius:
nejsi snad židovský král?
Herodes:
to samozřejmě jsem
jen líčím, jak těžké je tomuhle národu vládnout
(láme pečeť, rozvine svitek a čte v něm).
Quirinius:
se svým nejstarším synem můžeš naložit podle svého
Herodes:
už jsem naložil...
tedy... je to moudré rozhodnutí mého přítele Augusta...
(čte dál a pak cituje)
cože?
„doposud jsem s tebou jednal jako s přítelem
teď s tebou budu jednat jako s poddaným“?
Quirinius:
Augustovi se nelíbí tvoje útoky na Nabatejce
Herodes (vypění, nedokáže se ovládnout):
to je pomluva!
odporná pomluva!
nenávidím je
a ty jejich intriky!
Quirinius:
prý je i tady v Jeruzalémě situace neklidná
hrozí povstání a studenti strhli orlici
Herodes (ovládne se, přemáhá bolest):
vyřešeno
minulost
upáleni zaživa
s tím nebudu mého přítele Augusta zatěžovat
pár blouznivců rozbíjí sochy – no a co?
blázni jsou všude – i v Římě
jen tady se jim daří, tak se množí
jedni se ohánějí zákonem, jiní čekají Mesiáše
čtou nebeská znamení, zkoumají spisy
tak jsem dal razit mince s hvězdou
protože já jsem jejich Mesiáš
Quirinius:
viděl jsem tvoje mince
zjistím, jaká je situace, ctěný Herode
zanedlouho se zase uvidíme
Herodes:
ano, zanedlouho se uvidíme
dbej o svoje zdraví
(Quirinius odchází. Když zmizí, Herodes mrští svitkem o zem, plivne na něj, dupe po něm. Pak se chytí za břicho, zasténá bolestí).
Herodes:
dbej o svoje zdraví
