AUGUSTOVA ZÁHADNÁ POVAHA
Císař Augustus působí ve svém zralém věku dojmem rozvážného a umírněného vladaře. Je rozhleděný a zkušený, zajímá se o umění, nemá rád okázalost, svým vzezřením i vystupováním přímo ztělesňuje stabilitu. Jeho povaha je však složitější. Pod uhlazeným povrchem se skrývá mimořádná tvrdost. Nebo spíš krutost.
Je to skoro jako kdyby v něm byly dvě rozdílné bytosti. Jedna pokojná, druhá akční. Jedna obezřetná, druhá za hranicí hazardu. Jedna tolerantní, druhá nesmiřitelná. A nikdy nebude jasné, nakolik je ona skrytá stránka pragmatická. Některé jeho reakce budou připomínat dávno vyhaslou sopku, která nečekaně vybuchla a nešetří nic a nikoho.
Tvrdá stránka Augustovy povahy se projevovala především v mladém věku, na cestě k moci (zhruba ve věku 20 až 33 let). Tehdy byl neúprosný a krutý. Vedl občanskou válku proti vrahům Julia Caesara. Po jejich porážce a smrti se pak nemazlil ani se svými spojenci v triumvirátu. Marca Lepida odstavil a fakticky poslal do vyhnanství, Marca Antonia porazil v bitvě u Actia, ten pak (společně s Kleopatrou) spáchal sebevraždu.
Augustus nechal zabít řadu lidí, kteří potenciálně mohli ohrozit jeho vládu, včetně sedmnáctiletého Antilla, syna Marca Antonia a Kleopatry. Ačkoli Antillus prosil o milost u sochy Julia Caesara, Augustus ho odtud nechal odtáhnout římskými vojáky a setnout. V týž den byl zavražděn i o málo starší Caesarion, kterého měla Kleopatra s Juliem Caesarem (byl to tedy v jistém smyslu bratr Augusta, kterého Julius Caesar adoptoval; právní postavení ale Caesarion neměl, protože Kleopatra byla pouze milenkou Julia Caesara).
Nelítostná stránka Augustovy povahy se projevila také při takzvaných proskripcích, kdy triumvirové jednoduše prohlásili svoje odpůrce za „nepřátele státu“, což znamenalo, že jim byl zabaven veškerý majetek a kdokoli je mohl beztrestně zabít. Seznamy byly děsivé, ocitali se na nich nejen odpůrci, ale i ti, po jejichž majetku triumvirové zatoužili. Nejznámější obětí byl Cicero.
Když ale získal Augustus veškerou moc, přišla k slovu druhá stránka jeho povahy: umírněný vladař. Tak je tomu i nyní. Na stará příkoří se dávno zapomnělo, je to úplně jiný člověk. Jako císař se nikdy nerozhoduje podle emocí. Když ho někdo rozčílí, opakuje si abecedu, a poté koná v naprostém klidu. Chová se velkoryse ke svým kritikům, je si vědom úkolu spojovat jednotlivé frakce. A ví, že reprezentuje hodnoty Říma.
Ale ve chvíli, kdy propuká skandál kolem jeho dcery Julie, probleskne opět tvrdost jeho povahy. Nedá na domlouvání přátel, kteří se budou oblíbené Julie zastávat. Nekompromisně ji pošle do vyhnanství a už nikdy jí neodpustí, ani se s ní nesetká. Dokonce zakáže, aby po jeho smrti byla pochována ve stejné hrobce jako on.
O deset let později se velmi podobně zachová vůči své vnučce, Julii mladší. I ji pošle do vyhnanství a navíc dá ostentativně zbourat její luxusní venkovské sídlo. Tehdy postihne Augustův hněv i básníka Ovidia, který bude rovněž poslán doživotně do vyhnanství ve městě Tomis na břehu Černého moře (pozdější rumunská Konstanta).
V obou případech bude jeho nesmiřitelnost sahat až za hrob.